Ukradená chvíle

Kapky deště dopadaly na parapet okna. Zašedlá záclona zakrývala výhled na zastávku, kam obvykle přijížděl městskou dopravou. Stála sama za oknem, zírala na mraky a rukama si objímala prochladlá ramena. V bytě bylo ticho, na stole připravené pečivo a lahev šampaňského. Podívala se na hodinky. Už tu měl být, pomyslela si a zase zvedla pohled do dáli, do mraků, do budoucnosti.

Co bude dál, říkala si sama v duchu a myšlenku na možný vývoj raději zahnala zas zpátky. Někdy se jí vynořovala z hlubin a zkoušela jí napadat.  Znovu a znovu. Jako by měla najít řešení. Vždycky ji hned zaháněla nazpátek a o žádném řešení nechtěla raději přemýšlet. Věděla, že jakékoli řešení by bylo pro všechny velmi bolestné, bála se vyslovit cokoli, co by se dalo nazvat řešením.

Některé rovnice nejdou vyřešit. Na levé straně je jiný příklad než na pravé. Nepomůže ani rozdělení, násobení, ani rovnoměrným sečítáním a odečítáním nelze nic vyřešit, a když už se s tím začne, zbydou na obou stranách jen oči pro pláč. Věděla to a nechtěla to připustit. Rozhodla se nechat rovnici nevyřešenou. Vytěsnila ji z mysli, z těla, z bytu. Chtěla se tam zavřít sama jenom s ním.  

Byli si oba rovni. Každý měl svou stranu rovnice. Jejich poměr byl poměrně vyrovnaný, většinu svých požadavků si vyjasnili dopředu a pak se rozhodli nic neřešit. Jen žít a nechat žít ty druhé. Ukrást chvilku pro potěšení. Tajně. Vyladili rovnováhu, pomohli si navzájem nést tíhu svých starostí, dělili se o zážitky, o starosti, o polštář a pak se zase na čas rozdělili. A tak se navzájem dělili o všechna svá břemena a všechno se jim neslo nějak líp.  

Kapky deště pořád neustávaly, déšť sílil. Najednou se u stanice zastavil městský autobus a z něj vystoupili čtyři cestující. Rozešli se do všech stran. Pak vyšel on. Držel si nad hlavou aktovku, podíval se známým směrem a zamával. Zalilo jí horko a její srdce se prudce rozbušilo. Zapomněla na rovnice a běžela mu naproti.

Na řešení krizí je každá rada drahá. Člověk najednou znejistí, necítí se ve své kůži a hledá správný konec, za který to vzít, aby bylo nepříjemné období co nejdříve pryč. Nepříjemné chvíle nemá nikdo rád, ale život není jenom veselý a hezký, musíme si vyzkoušet i opak, abychom si uměli hezkých chvil vážit. Není nutné krizi protahovat. Jak na to?

Mně se vždycky osvědčilo začít u sebe, nevinit nikoho dalšího, nevyvolávat zbytečné spory a jednat promyšleně, pokud možno bez zbytečných emocí. Postup je nutné dobře promyslet a určit si konečný cíl. Ten se může někam zapsat, pro připomínku. Ve chvílích, kdy klesám na mysli, podívám se na cíl a vykročím dál. Někdy mám ale 

Vražedné myšlenky

Pohádky o lásce často končívají: „Jestli nezemřeli, žijí spolu dodnes.“ Chápete? JESTLI NEZEMŘELI! Víte, kolik nebezpečí obnáší manželství?

Nikdy vás nenapadlo, že pěkné chvíle mají taky opačnou stranu? Že se vyskytují taky chvíle nepěkné, kdy vás napadají nejrůznější myšlenky, a partnera proklínáte? Že ho dokonce začnete podezírat ze špatného úmyslu?

Teď nemyslím obvyklé prkotiny, jako že nechá každý den na stole hrnek od snídaně a neuklidí ho, že si svoje ponožky zásadně svléká v obýváku někde na dohled, aby k vám nemohla přijít návštěva, že sní z ledničky všechno, na co máte právě chuť a vrátí zpátky prázdné obaly, to ještě není to nejhorší. To jsou vlastně důkazy, že vás miluje. Dalo by se to vysvětlit tak, že chce, abyste na něj myslela už od rána, že vás chce mít jen a jenom pro sebe a myslí na vaši štíhlou linii.

Nemyslím ani to, že nemá čas, když je potřeba něco opravit, klidně nechá otevřená okna a dveře balkónu, ačkoli nikdo není doma a zásadně nevrací lahve. Prostě se jen dožaduje toho, abyste se ho trochu doprošovala a tím mu zvedala sebevědomí, někdy dává najevo, že jste mu mírně ukradená a nechává vám spropitné. Tohle souvisí s jeho ješitností.

Ale jak si vysvětlit, když do předsíně, kam našroubuje vypínač, co zhasíná na druhé straně a zásadně na té, co právě nestojíte a pak přímo za dveře zarazí neklouzavé bačkory, které nikdy neuhnou z cesty a vy se o ně zaručeně přerazíte a hned za nimi je v totální tmě nastražená vidlice od vysavače uprostřed vaší cesty? Tomu já neříkám vřelé přivítání a snaha pomoci, tomu říkám pokus o vraždu.

Co by asi řekl Hercule Poirot?

Když ta krize, mrška, přijde, tak vím, že sama zmůžu hodně a kde na to nestačím, pomohou přátelé. Podělíme se spolu o problémy, vyměníme zkušenosti. Vypovídat se někdy stačí a hned se všechno zdá mnohem snesitelnější. Nemá smysl pořád myslet pouze na negativní věci, naopak rozptýlení je v krizovém období zapotřebí. Uklidňuje, potěší a dodá sebevědomí.

Významnými léky na krize jsou práce a koníčky. Práce, která naplňuje mysl a dokáže zaujmout, zmůže hodně. Čím víc, tím líp. Zapudí negativní myšlenky, dodá dobrý pocit užitečnosti a kromě toho přinese i jiný efekt – peníze, za které si pak koupíme nějakou hmotnou odměnu. Koníčky nás odreagují, poslouží jako relaxace a odpočinek. Kdo se o nic nezajímá, je ochuzen o příjemné okamžiky, které nenahradí nic jiného. Je jedno, zda je to turistika, sport, či četba, důležitá je radost.

Kdo užívá tyto léky pravidelně a ve správném poměru, tomu se krize možná vyhýbají úplně. Abych nezapomněla, někdy také na krizi zabírá hezký příklad cizího (ne)štěstí.